Vzpomínám na čas, kdy svůj význam začalo, především díky rychle se rozvíjející kosmonautice a špičkovým technologiím, které využívala, ztrácet pozorování totálních zákrytů hvězd Měsícem (využívaných pro zpřesňování profilu Měsíce) i sledování tečných zákrytů hvězd Měsícem, upřesňujících velice detailně polární oblasti našeho nebeského souseda. Vedle vizuálních pozorování se začal nesměle prosazovat televizní záznam, který postupně překonával potíže s navázáním na čas. Psala se osmdesátá léta minulého století.
Na scénu přicházela nová oblast zákrytářské astronomie – zákryty hvězd planetkami. Mám v živé paměti doby, kdy poštou (z Valašského Meziříčí od ing. B. Malečka) několikrát do roka přišel dopis informující o nadcházejícím předpověděném úkazu, kdy se nějaká, většinou hodně velká, planetka měla dostat do jedné linie se Zemí a vzdálenou hvězdou. Prakticky celá poměrně řídká síť povětšině amatérských pozorovatelů z celé Evropy seděla u svých dalekohledů a něco kolem deseti minut upřeně hleděla do okuláru na hvězdičku blízkou limitní hodnotě jejich přístroje a čekala, zda na několik sekund nezhasne. Byla to zábava poměrně stresující, podobající se pověstnému hledání jehly v kupce sena. Výsledky byly téměř nulové, a pokud někdo „něco“ naměřil, byly tyto výsledky velice pochybné a v některých případech dodnes zpochybňované (pravděpodobně i oprávněně).
Situace dnes je zcela jiná. Mezi početnou skupinu pozorovatelů zákrytů hvězd planetkami se rozšířila technika, která před pár desítkami let byla dostupná pouze špičkovým hvězdárnám, vizuální pozorování již prakticky neexistuje a předpovědi jednotlivých zákrytů se počítají na stovky pro jedinou noc.
Zmíněné předpovědi se úžasným způsobem zpřesnily a ze situace, kdy jsme věděli, že někde mezi Skandinávií a Středozemním mořem Evropu protne stín planetky o šíři mnoha desítek kilometrů (pozorovaly se pouze relativně velké planetky v kombinaci s relativně jasnými hvězdami), máme dnes k dispozici nespočet predikcí pro planetky s předpokládaným průměrem jednotek kilometrů a nejistotou dráhy stínu v řádu desítek kilometrů a v řadě případů ještě méně.
K čemu jsou nám tedy dnes sledování zákrytů hvězd malými tělesy Sluneční soustavy? Zcela bez komentáře bych pro tentokrát nechal možnost (jistě nezanedbatelnou) týkající se objevování vícenásobných systémů hvězd. Mimochodem právě to je také to jediné, co zbylo do současnosti, jako odborný přínos ze sledování zákrytů hvězd Měsícem.
Chtěl bych se raději zamyslet nad přínosem našich měření pro poznání v oblasti planetek.
Pokud současnou situaci zjednoduším, nastávají dva extrémní případy. Jedním jsou zákryty velkých planetek, které mají relativně dobře známé dráhy a v řadě případů i profily. Jejich sledování je i tak určitě přínosné a žádoucí. Má to však svá ale. U velkých planetek je, až na zanedbatelné výjimky, jejich jas minimálně srovnatelný s jasností zakrývané hvězdy a často jsou i jasnější. Důsledkem toho jsou samozřejmě při zákrytu jen minimální součtové poklesy jasu. V rámci pozorování pak hodně záleží na aktuálním stavu neklidu atmosféry (seeingu) a podstatný vliv mají i takové skutečnosti, jakými je výška úkazu nad obzorem, blízkost Měsíce ve větší fázi, čas pozorování (soumrak, svítání), atp. Z nutnosti potlačit z výše popsaného pramenící problémy s nahráním úkazu, je potřeba protažení expoziční doby (tedy nárůst nejistoty ohledně časů vstupu a výstupu). A jak už bylo řečeno, u mnoha velkých planetek již jejich tvar astronomové poměrně dobře znají, takže pozorování s větší nepřesností ztrácí svůj význam. Ospravedlnitelné jsou pak především v takových případech pozorovací kampaně, kdy se početnější skupina pozorovatelů rozmístí do většinou přesně předpověděné dráhy stínu, a získají větší počet tětiv v celém rozsahu profilu planetky. I v těchto případech je ale žádoucí, aby byl vybrán úkaz s parametry odpovídajícími užitým dalekohledům a technice.
U malých planetek, pro něž se především poslední dobou objevuje až neuvěřitelné množství předpovědí, je situace snad ještě komplikovanější. Naše znalosti drah i pro řadu skutečně malých planetek se v posledních letech výrazně zlepšily. Z toho vyplývá abnormální nárůst předpovědí jejich zákrytů. Většinou se jedná o úkazy s extrémně krátkou předpokládanou dobou trvání, v řádu zlomků sekund. Na druhou stranu se ve většině případů předpokládá při zákrytu výrazný pokles jasnosti. Hodně samozřejmě záleží na jasu zakrývané hvězdy. Už není výjimkou setkat se se stálicemi, které nedosahují ani jasnosti nad 14. mag. V kombinaci s nutností prodloužit délku expozice se v extrémních případech dostáváme do situace, kdy nejistota získaných měření se řádově blíží teoretické délce zákrytu (na centrální linii). Současně už se ale posouváme i na hranu získaných záznamů, při nichž může docházet pouze k „tečnému“, tedy částečnému zákrytu, případně prstencovému úkazu. Svoji roli začíná hrát, pro nás neviditelný, průměr hvězdy. Při zpracování tak snadno může dojít k nesprávné interpretaci získané světelné křivky. Další možností je, že k zákrytu došlo, byť s podstatně nižším poklesem než bylo předpověděno, ale v rámci neklidu atmosféry jej nebylo možné spolehlivě identifikovat. I v těchto případech svoji negativní úlohu hrají další okolnosti pozorování. Především pak výška úkazu nad obzorem či neklid atmosféry.
Často je v případech zachycení tětivy jediným pozorovatelem, což je samozřejmě u takto malých objektů téměř pravidlo, důležitost z hlediska astrometrického. Přesnost v určení posunu stínu k severu či k jihu je ovšem v mnoha případech negativně vyrovnána nejistotou určení časů vstupu a výstupu. A to zcela pomíjím již zmíněný faktor nezachycení zákrytu, který nastal, ale měl odlišné parametry, než bylo očekáváno.
Jen pro ilustraci si prohlédněte připojený graf. Záměrně k němu nepřipojuji žádný komentář. Ale….. Bohužel podobných grafů lze v SODISu najít více.
Ani v nejmenším bych nechtěl, aby moje dnešní úvaha vyzněla tak, že chci pozorovatele odrazovat od sledování zákrytů. Pravý opak je pravdou. Mou snahou je docílit toho, aby naše vynaložené úsilí vedlo k výsledkům, které jsou i dnes použitelné a přínosné pro poznávání vesmíru kolem nás. Jsem si vědom toho, že prakticky všichni, kdo se pozorování zákrytů hvězd planetkami věnují, to dělají coby svůj koníček, ve svém volném čase. A toto konstatování se netýká pouze ryzích astronomů amatérů. I na „popularizačních“ hvězdárnách je tato činnost vesměs pouze okrajovou záležitostí, týkající se nadšených jednotlivců. Odborná astronomická pracoviště se zákrytům v naší Sluneční soustavě prakticky vyhýbají zcela. Jde mě o to, aby naše pozorování nebyla degradována pouze na čárku ve statistikách, ale aby reálně přispívala k posunu našich poznatků především v oblasti malých těles Sluneční soustavy. A k tomu však vede jediná cesta, najít hranici mezi našimi technickými možnostmi a touhou získat zajímavé pozorování (případně oblíbenému konstatování: „když už jsem to vytáhl, tak ….“). Takže pozorujme, třeba i na hranici naších možností, ale následně pokaždé důkladně zvažme, zda získaný výsledek skutečně splňuje parametry potřebné spolehlivosti a kvality pro další použití. Hodit to na revizory není příliš fér.
