V minulém článku jsme se věnovali příspěvku D. Heralda na devatenáctém TRANS-TASMAN SYMPOSIUM ON OCCULTATIONS, které se uskutečnilo pro nás pozdě v noci se z 11. na 12. května 2025 ve Whakatāne (New Zealand). V červnovém čísle jsme se, coby Evropa, potažmo i Česká republika, pochválili za zajímavá měření časů zákrytů v předchozím roce a jen letmo jsme se zmínkou, o enormně narůstajícím počtu provedených pozorování zákrytů hvězd planetkami, dotkli hlavního tématu příspěveku D. Heralda týkajícího se zákrytářské statistiky (Stats, Issues and Results from 2024; Statistiky, problémy a výsledky roku 2024). Právě tento problém, dle mého názoru, bude v blízké budoucnosti mít významný vliv na vývoj a směřování našeho oboru astronomie.
Minulý měsíc jsem končil grafem, který ukazoval rychlý nárůst počtu měření, který nastal před přibližně dvěma roky. Zdá se, že hlavním důvodem je zvyšující se počet relativně kvalitních předpovědí týkajících se malých planetek. Záplava predikcí, která je k dispozici pozorovatelům, vede, spolu se zlepšující se dostupnou technikou, k získávání stále většího množství dat. Zákonitě s výše popsaným trendem ale také narůstá počet sólových pozorování (měření pořízené pouze z jedné stanice). Celosvětový vývoj mezi roky 2005 až 2024 je zachycen na připojeném grafu. Je z něho patrné, že sledování jednoho úkazu čtyřmi a více pozorovateli zůstává v průběhu posledních dvaceti let prakticky nezměněné. Naopak kolem let 2017 až 2019 začal narůstat počet společných měření dvou až tří astronomů, a ještě strměji stoupala křivka samostatných, jednomužných, pozorování.
Další graf, použitý v prezentaci Heraldem je evropský. Zpracoval jej Christian Weber a dokumentuje s jakou rychlostí narůstá počet pozorování odsouhlasených v rámci nově zavedeného systému SODIS, tedy za období mezi začátkem roku 2023 a současností. S postupem času stále hustší modré sloupce ukazují, jak rychle naskakují tisícovky revidovaných pozorování. Trend je tedy i v Evropě jednoznačný – počet pozorování rychle roste. Určité zbrzdění se projevuje v rámci roční periody (krátké letní noci), ale nárůst je i tak patrný. Příznivou informací na druhou stranu je, že poměr pozitivní/negativní pozorování zůstává v hodnoceném období stále na hodnotě kolem 39 %.
A nyní se dostáváme k jádru problému, na který poukazuji se stále větším důrazem i v rámci pravidelných ročních hodnocení českých výsledků. Jedná se o vysoký počet sólových pozorování. Je zřejmé, že to není otázka pouze naší skupiny, ale že se jedná o vývoj vpravdě globální. Při statistickém zpracování za poslední čtyři roky (2020 až 2024) je patrná jednoznačná převaha samostatných měření v rámci všech hodnocených regionů (Austrálie a Nový Zéland, Evropa, Japonsko, Severní Amerika a Jižní Amerika). Levý sloupcový graf udává absolutní počty měření v závislosti počtu zúčastněných pozorovatelů a pravý graf tytéž hodnoty zpracovává procentuálně. Je patrné, že ve všech oblastech, s výjimkou Japonska (nad 50 %) je zastoupení sólových měření kolem 70 %.
Snad ještě varovnější je pak poslední graf z Heraldova příspěvku, který ukazuje vývoj celosvětového průměrného ročního poměru počtu připadajících na sledování jednoho úkazu. Od hodnoty téměř 7, v roce 2000, jsme se dopracovali k současné hodnotě blížící se 1,5 pozorovatele na úkaz! Na základě údajů, které se snažím systematicky shromažďovat již od roku 1997, jsem se pokusil dopracovat k obdobné statistice v rámci českých zákrytářů. Je nutno vzít v úvahu skutečnost, že náš vzorek je velice úzký, a především v začátcích sledování planetkových zákrytů hvězd se této činnosti věnovali pouze jednotlivci, a i nyní se počet zapojených pozorovatelů pohybuje v maximálně v rozmezí mezi 15 až 20 lidmi. Za těchto podmínek jsou každoroční výsledky významně ovlivňovány počtem „velkých“ zákrytů (k jejichž sledování se odhodlají i „nezákrytáři“), případně počasím, které často výrazně promlouvá právě do připravených pozorovacích kampaní.
V tabulce jsou pro jednotlivé roky uvedeny počty pozorování a počty úkazů. Podělením těchto dvou hodnot pak získáme průměrný počet pozorovatelů na jeden úkaz.
I přes výrazně menší množství užitých dat je z tabulky (a grafů) patrný obdobný charakter vývoje, jaký ukazují Heraldova data. Počet společných pozorování klesá a dlouhodobě se ustálil kolem hodnoty 1,5 pozorovatele na úkaz. Současně z menšího grafu, který zachycuje počet úkazů (hnědá) a množství pozorování (modrá), si lze všimnout i nárůstu měření, respektive pozorovaných úkazů, počínaje rokem 2014, přičemž k prudkému zlomu pak došlo v roce 2018.
Takže je jasné, že trendy popisované v novozélandském příspěvku D. Heralda se s obdobnou intenzitou týkají i naší nepočetné komunity. Otázka, jak přistoupit ke stále narůstajícímu počtu získávaných pozorování, jak hodnotit jejich kvalitu a užitečnost, bude v mnoha ohledech bolestivá. Na stranu druhou bude naprosto nezbytné ji vyřešit.
Slibuji, že v příštím čísle Zákrytového zpravodaje se pokusím vysvětlit můj soukromý názor na tento problém a budu rád, pokud se můj pohled stane jakýmsi prvotním katalyzátorem co nejširší diskuse na toto téma na podzimním rokycanském ZARoku.