Pro nás pozdě v noci se z 11. na 12. května 2025 uskutečnilo ve Whakatāne (New Zealand) již devatenácté TRANS-TASMAN SYMPOSIUM ON OCCULTATIONS. V rámci pronesených příspěvků, které se zabývaly spolehlivostí vkládaného času, přínosem zákrytářské astronomie pro astrometrii, objevováním dvojhvězd, tečným zákrytům a detekci satelitů při sledování zákrytů, se příspěvek D. Heralda týkal zákrytářské statistiky s názvem Stats, Issues and Results from 2024 (Statistiky, problémy a výsledky roku 2024), který mě velice zaujal.
Na úvod začneme od konce, který, jak uvidíte, je pro nás mimořádně příjemný. V rámci hodnocení roku 2024 Dave Herald konkrétně zmínil pět nejlépe napozorovaných planetkových zákrytů. Ve dvou případech se pozorování týkala Japonska (28. února 2024; 24 Themis a 10. března 2024; 781 Kartvelia. Zbylé tři planetkové zákryty se pak vztahovaly k Evropě a potěšitelné je, že Česko ani v nejmenším nezapadlo. Ve všech třech úkazech se vyskytují česká jména.
Hned v prvním uvedeném případě, kdy 3. března 2024 menší planetka (16583) Oersted (26,1 ±0,8 x 16,6 ±0,5 km) zakryla hvězdu TYC 738-01644-1 (8,7 mag), připadlo v oficiálním zpracování (viz obr.) sedm, z osmi získaných tětiv, nám díky pozorovatelům – Poláček, Halíř, Rottenborn, Kubánek (dvě stanice, přičemž v jednom případě tečný úkaz), Jiří Polák, Sikač. Jediným pozitivním měřením mimo Česko je tětiva, kterou pořídil Juris Sennikovs z Lotyšska. A to ještě k uvedeným osmi s připojenými grafy lze přičíst další tři naše nezmíněné pozorovatele – Michal Polák (vizuálně), Winkler (vizuálně) a Hanuš (Unistellar).
Druhým, D. Haraldem zmíněným úkazem, byl zákryt hvězdy UCAC4 422-117391 (13,0 mag) planetkou (1574) Meyer 10. srpna 2024. I tentokrát jsme se nenechali zahanbit. Ze čtrnácti pozorování a čtrnácti získaných tětiv jich na Česko připadlo osm. Svými měřeními přispěli Přibáň, Rottenborn, Kubánek (2 stanice), Polák, Halíř, Sikač a Matouš. Jedním pozorováním dále přispěl Daniel Antuszewicz z Polska, jeden německý zákrytář – Andreas Eberle a tři astronomové z Francie – Jean-Louis Dumont, Pierre Le Cam a Lionel Rouselot.
A do třetice i v posledním chváleném pozorování figurují tři česká jména, u nichž je uveden pozitivní výsledek měření. Sledování úkazu se ale Čechů účastnilo podstatně více. Jednalo se o zákryt, při němž protáhlý asteroid (17365) Thymbraeus zakryl 20. září 2024 hvězdu UCAC4 518-147064 (13,3 mag). Sledování úkazu se věnovalo 26 pozorovatelů z pěti evropských zemí. Planetka ale astronomy trochu potrápila. Již zmíněný protáhlý tvar v praxi nezanedbatelně zúžil šířku stínu a řada stanic tak zůstala mimo něj. Oba dva Litevští zákrytáři byli mimo pás zákrytu. Osm polských astronomů se rozdělilo v poměru tři úspěšní oproti pěti negativním. Remízou skončily pokusy spatřit zákryt v dalších dvou zemích. V Německu se skóre ustálilo na hodnotě 4:4 a v sousedním Švýcarsku 1:1.
Celkový počet zúčastněných zákrytářů v České republice byl sedm, takže z informace uvedené v úvodu tohoto odstavce plyne, že negativní výsledy byly čtyři. Podělili se o ně Jiří Polák, Jiří Kubánek, Bohuslav Matouš a Václav Přibáň. Naopak mezi celkově jedenáct šťastných se zařadili Jan Mánek, jehož tětiva navíc vykazuje ještě jedno bliknutí, Zdeněk Sikač a Jiří Kubánek. Možná jste si všimli, že jeho jméno se vyskytuje v obou skupinách. Není to chyba, jen sledování úkazu ze dvou různých stanovišť.
Krom nejpočetnějších pozorování planetkových zákrytů se D. Herald zmínil také o stále stoupajícím počtu objevených těsných dvojhvězd, což je jakýsi vedlejší produkt naší aktivity. 
A opomenout nemohl také narůstající množství objevovaných přirozených satelitů. Právě těmto výsledkům věnoval ve své prezentaci následující dva slajdy. Ani v tomto případě jsme nezůstali mimo, i když seznamy se týkají pouze roku 2024 a několika prvních měsíců letoška u satelitů planetek, a dokonce pouze ledna až poloviny dubna 2025 u dvojhvězd.
Referát D. Heralda se ale týkal i palčivější otázky současné zákrytářské praxe. Počínaje rokem 2000 až do dnešních dnů bylo nashromážděno celosvětově 12 885 jednotlivých měření. Největší počet připadá na Severní Ameriku – 4 407, hned za ní je Evropa – 4297 a na třetí místo se řadí Austrálie – 2 617. Již menší podíl má východní Asie – 1288 a na samém konci tabulky se krčí Jižní Amerika – 244 a zbytek světa – 32. Na následujícím grafu je pak zachycen vývoj množství napozorovaných úkazů v závislosti na času. Na první pohled je patrné, jak překotně narostl počet hlášených měření v posledních 18 měsících.
Důvodů je hned několik. Ruku v ruce jdou pravděpodobně dva hlavní, které spolu bezprostředně souvisí. Na grafu výše jsou nad strmě narůstající křivkou uvedeny i stále přesnější a obsáhlejší katalogy, které přispívají k možnosti získávat kvalitnější, ale současně i stále početnější předpovědi úkazů. To pak vede k rychle narůstajícímu počtu sledovaných zákrytů. Mezi nimi se současně zvyšuje počet pozorování malých asteroidů a sólových měření provedených pouze jedním pozorovatelem. K nárůstu počtu měření také přispívá rychle se vyvíjející kvalita použitelné, a především dostupné, techniky i pro astronomy amatéry. To vše by pak ale mělo směřovat také k jejich větší zodpovědnosti při výběru úkazů vhodných pro sledování, případně větší kritičnosti při zpracovávání získaných dat. Právě této problematice byla věnována hlavní část Heraldova příspěvku, k němuž se vrátíme v příštím čísle Zákrytového zpravodaje. Je nutné společně hledat, a především také nakonec najít, řešení!