spočívá zřejmě na dně oceánu. Vědci ho chtějí najít.
V roce 2014 se meteorit s katalogovým názvem CNEOS 2014-01-08 zřítil do oceánu u pobřeží Papuy Nové Guineje. Data o jeho dráze naznačovala, že meteorit nepochází z naší sluneční soustavy, a naopak přiletěl z mezihvězdného prostoru. Pokud je to pravda, jde o teprve třetí takový známý objekt a současně také první, o kterém je známo, že jeho zbytky dopadly na Zemi. Předchozími odhalenými extrasolárními tělesy byly Oumuamua (2017) a kometa Borisov (2019). Oba objekty prolétly sluneční soustavou a nyní opět směřují pryč od Slunce.
Odborníci uvažují o podmořské expedici, jejímž cílem by mělo být nalezení jeho úlomků. Vědecký přínos takové mise by byl bezesporu obrovský.
Dráhu Země neustále křižuje nebo ještě častěji míjí množství vesmírných objektů. Většinou jsou malé a prakticky všechny pocházejí ze Sluneční soustavy. To, jestli nějaký objekt patří do našeho systému, či je návštěvníkem z oblasti mimo ni, poznáme nejlépe podle jeho rychlosti a tvaru dráhy.
Pokud je rychlost zhruba srovnatelná s obvyklou rychlostí planet obíhajících v dané vzdálenosti od Slunce (ve vzdálenosti Země je to přibližně 42 km/s), pak není schopen se ze Sluneční soustavy dostatečně vzdálit a pravděpodobně ani nepřiletěl z mezihvězdného prostoru.
I v takových případech ale mohou existovat výjimky. Může se totiž stát, že objekt přiletěl odjinud, ale některá z obřích planet jej svým gravitačním polem zbrzdila, tj. připravila ho o značnou část rychlosti a energie a díky tomu se tak stal součástí našeho solárního systému. Astronomové takový proces označují jako zachycení. V takové situaci je rozpoznání jeho mezihvězdného původu obtížné ba dokonce prakticky nemožné.
Jestliže je jeho rychlost naopak jasně vyšší než typická oběžná rychlost v dané vzdálenosti od Slunce, pak pravděpodobně jde o „mezihvězdného návštěvníka“.
Proto astronomové vždy pečlivě měří tvar i další vlastnosti drah nově objevených objektů prolétávajících Sluneční soustavou. K tomu je v praxi třeba uskutečnit nejméně čtyři měření polohy objektu v různém čase (ale lépe ještě více), aby byl charakter dráhy objektu odhalen.
Objekty naší soustavy, tedy ty „pomalé“, obíhají po eliptických drahách. Rychlí návštěvníci přicházející z oblastí mimo Sluneční soustavu přilétají po drahách hyperbolických. To víme již od dob Johanna Keplera.
Astronomové předpokládají, že kandidátský mezihvězdný objekt z roku 2014, dnes ležící zřejmě na dně Tichého oceánu, měří v průměru pouhých půl metru.
Přesto se v naší atmosféře rozzářil jako bolid, což bylo dáno jeho rychlostí.
Jeho potenciálně mezihvězdného původu si jako první všiml tehdejší postgraduální student Amir Siraj a profesor z Harvardu Avi Loeb. Na základě dat týkajících se dráhy objektu došli Siraj a Loeb k závěru, že původ meteoru by mohl ležet mimo Sluneční soustavu, a to právě kvůli jeho neobvykle vysoké rychlosti vůči Slunci.
Jinými slovy: pohyboval se rychlostí, která naznačila, že není vázán sluneční gravitací, tedy naší soustavu. Zřejmě tak přiletěl odněkud z hustého galaktického disku.
Je zde ale jeden problém. Data o dráze a dopadu tohoto mezihvězdného objektu na Zemi pocházela ze špionážního satelitu amerického ministerstva obrany, jehož účelem je jinak monitorování pozemských vojenských aktivit.
Např. chyba měření je zde proto pečlivě střeženým tajemstvím. Americká armáda nechce, aby se přístrojové schopnosti jejich satelitu staly veřejně dostupnými informacemi.
Jenže bez těchto podrobností nelze úplně přesně rozhodnout, zda je možné klasifikovat CNEOS 2014-01-08 jako mezihvězdný objekt. Práce Siraje a Loeba je proto zatím neoficiální a obecně neverifikovaná, jelikož dosud neprošla standardním vědeckým recenzním řízením.
Jejich tvrzení nicméně bylo podpořeno loni v dubnu, když hlavní vědecký pracovník Velitelství vesmírných operací US Space Force Joel Mozer přezkoumal dotyčná utajovaná data a „potvrdil, že odhad rychlosti je dostatečně přesný, aby naznačoval mezihvězdný původ“.
Toto prohlášení stačilo k tomu, aby si Loeb a Siraj potvrdili své přesvědčení o mezihvězdném původu objektu. Proto také nyní přišli s návrhem možného způsobu, jak meteorit najít a prostudovat jej zblízka.
Velká část meteoritu během sestupu do zemské atmosféry zřejmě shořela a asi po něm zůstaly jen úlomky rozptýlené na dně oceánu. Není to však beznadějné, protože sledovací data ze satelitu v kombinaci s daty o větru a mořských proudech v místě a času dopadu nám mohou poskytnout celkem přijatelnou oblast hledání o rozměrech asi 10 x 10 km.
Vědci navíc očekávají, že úlomky jsou magnetické, tudíž vhodná loď, vybavená vlečnou sítí a silným magnetem by mohla získat nepatrné úlomky meteoritu ze dna oceánu.
Siraj a Loeb se již v tomto smyslu spojili s konzultační firmou pracující v oblasti oceánských technologií. Kdyby měli k dispozici skutečný úlomek mezihvězdného objektu, dávalo by jim to velké možnosti ohledně analýzy jeho složení.